Představujete si svou tradiční večeři dopředu: víte, co budete jíst, víte, s kým budete slavit, víte, kde budete – ale najednou vám poklesne srdce. Letos bude kolem toho stolu prázdná židle.
První rok poté, co vám zemřel někdo blízký, může být skutečně velmi náročný.
Pokud je to váš případ, můžete udělat několik věcí. Nesnažte se dodržovat stejné tradice – život není stejný, takže je třeba vytvářet nové tradice.
Dělat něco úplně jiného pro vás může být dokonce lepší – strávit den s lidmi, se kterými byste ho normálně nestrávili. Pomozte ostatním v útulku pro bezdomovce nebo se vezměte někam mimo domov.
Ale pro jakoukoli praktickou věc se rozhodnete, je tu jedna věc, která je zásadní, bez ohledu na to, kam jdete nebo co děláte.
Musíte se nechat cítit, co cítíte
Možná nebudete chtít, samozřejmě, nechat se cítit je nejvyšší prioritou. Smutek, touha, plačtivost, truchlení, pocity ztráty a všechny ostatní nesčetné emoce, které tvoří to, čemu říkáme smutek, nejsou krásné. Cítí bolest. Někdy tak moc, že máte doslova pocit, že vám pukne srdce.
Ale ve skutečnosti existuje jen jeden způsob, jak zvládnout tyto ohromující pocity, a zvláště o Vánocích.
Přestaňte se snažit je spravovat
Představte si dům, ve kterém bydlíte. Pokud na dveře zaklepe přítel, kterého chcete vidět, rádi dveře otevřete a pozvete ho dovnitř. Případně, pokud zaklepe někdo, koho vůbec nechcete vidět, můžete se schovat a předstírat, že nejste uvnitř .
Nebo můžete nechat dveře zamčené a jednoduše nereagovat, nebo (zejména pokud je vidíte přicházet) můžete zatáhnout závěsy, zhasnout světla a chovat se, jako by nikdo nebyl doma, když slyšíte klepání nebo klepání. zvonění zvonku.
Ohromující pocity jsou jako ti návštěvníci. Když zaklepou ty, které máme rádi, nemůžeme se dočkat, až je pustíme dovnitř.
Jsme rádi, že jsou poblíž, a často se je snažíme přimět, aby zůstali, a truchlit nad jejich ztrátou, když odejdou. Jako v „Včera jsem měl tak dobrý den! Co se stalo přes noc – dnes ráno se cítím tak strašně.'
Pokud nás navštíví pocity, které se nám nelíbí, zatlučeme poklopy, ignorujeme klepání a uděláme vše, co je v našich silách, abychom jim zabránili vstoupit dovnitř. Předstíráme, že je nevidíme/necítíme/necítíme/neslyšíme, jak číhají venku a potřebujeme najít cestu dovnitř.
Potíž s oběma těmito metodami ‚zvládání pocitů‘ je v tom, že ani jedna nefunguje. Je jistě dobré dopřát „dobrým“ pocitům příležitost zůstat? Určitě má smysl dělat vše pro to, abyste se zabarikádovali proti „špatným“ pocitům?
Ale ne.
Protože když uděláte kteroukoli z těchto věcí, nakonec narážíte na to, co se již děje. A to je recept na utrpení. Někdy dlouhé utrpení.
Právě v nepřijetí toho, co je ten problém, se začíná vařit
Pocity ze své podstaty je třeba cítit. Když se to stane, i když je to ta nejnepříjemnější, nejbolestivější a nejstrašnější věc, jakou si dokážete představit, nezůstanou.
Budou procházet domem – zvláště pokud jste nechali otevřená i zadní dvířka a okna, takže mohou zase snadno zmizet.
Nejlepší vánoční dárek, který můžete dát sobě (a všem ostatním), je nechat pocity, ať už jsou jakékoli.
Nechte je vstoupit. Nebuďte k nim připoutaní ani ostýchaví. Nechte je předat své poselství. A pak je nechte odejít.
O tom všem jsem se dozvěděla, když můj manžel zemřel v roce 2011, těsně před Vánocemi, dne 1SvatýProsinec. Nikdy předtím jsem nezažil intenzivní bolest, kterou jsem tehdy cítil.
Ale bez stínu pochybností jsem věděl, že bez ohledu na to, jak mučivý pocit to byl, musím to tam nechat, protože to by byla nejrychlejší cesta na druhou stranu. To jsem udělal.
Takže pokud sedíte u slavnostního stolu a cítíte se přemoženi slzami, nechte je tam být. Přišli si jen zaklepat na dveře a chtějí být chvíli s vámi.
Když jim zavřete dveře, řeknete „ne“, neodejdou. Jen se ušetří na později – a nakonec způsobí zmatek ve vašem těle.
Pokud se cítíte podrážděně nebo rozzlobeně, máte strach nebo úzkost, udělejte si nějaký čas, i když je to pětiminutová přestávka v koupelně, a dopřejte těmto pocitům, aby tam byly. Je v pořádku to udělat, opravdu to tak je. Pokud máte chuť křičet, ale nechcete dělat hluk, křičte místo toho ve své hlavě. Představte si to všechno, funguje to.
A pokud chcete mít nad tím vším nějaký pocit kontroly, jděte hluboko do svých pocitů na pouhých pět minut. Následujících pět minut pak využijte k tomu, abyste se záměrně soustředili na to, za co jste ve svém životě vděční.
Co si myslíte o tom, že k sobě necháte pocity přijít? Mohl bys to udělat? Už to děláte? Napište níže a dejte mi vědět.
