Asi 250 lidí žije v naší komunitě důchodců, v šesti bytových domech a dvou pečovatelských zařízeních. Nyní, v pandemickém režimu, nevidíte mnoho obyvatel na chodbách a chodbách a restaurace jsou zavřené.
Naše terasa má výhled na kapesní park v kampusu s veřejným hřištěm, které nikdo nepoužívá. Občas kolem terasy projde chodec, někdy maskovaný, někdy ne.
Nikdo se nepozastavuje nad tím, že pes sedí u mých nohou, jako kdysi. Daleko od pohostinnosti, kterou jsme si užívali od té doby, co jsme se sem loni v červenci přestěhovali.
Rituální večeře
Tehdy jsme s Tomem bydleli v našem novém bytě jen pár dní, když nás pár o tři dveře níže pozval na večeři.
„Večeře“ znamenala sejít se u hostitelského stolu v hlavní jídelně, kde jsme seděli společně, každý si objednával zvlášť z jídelního lístku a k platbě používal vlastní stravovací body. Jim a Carol se ukázali jako příjemní a vstřícní.
V těsném sledu následovalo deset dalších seznamovacích večeří. Několik jsem inicioval sám, jako s párem, na který jsem neustále narážel při ranních procházkách se psem.
Další večeře byly iniciovány lidmi zvědavými na ženu, která dříve vedla muzea a nyní píše romány. Několikrát nás hostitelka jídelny usadila s obyvatelionamyslel, že bychom se měli sejít.
Seznamovací večeře byla těžká práce: každý dal životopisný nákres, a protože jsme všichni staří, ty náčrty byly dlouhé.
Když bychom měli druhou večeři s párem, rozhovor by se stal přirozenější, ne-li ještě upřímný. Po několika měsících společného jídla jsme se naučili, s kým si sednout, abychom se dobře bavili.
We Up the Ante
Za šest měsíců, kdy jsme konečně mohli získat nábytek ze skladu a zařídit si byt podle svých představ, jsme se rozhodli to oslavit tím, že uspořádáme den otevřených dveří pro všechny, se kterými jsme rádi jedli.
Nechal jsem pozvánky u 50 dveří a očekával jsem, že přijde 25 lidí, na základě mých zkušeností s událostmi z posledních let.
Mýlil jsem se.
Téměř všichni odpověděli „ano“ a dva odpověděli: „Mohu přivést svou dceru? Jak jsem všechny ty lidi vešel do našeho obýváku? Požádal jsem přátele o radu.
Jeden unavený chlap řekl: 'Nepodávejte krevety, protože okamžitě zmizí.' Sdílnější žena řekla: 'Můžete požádat některé lidi, aby přišli později?' Řídil jsem se její radou a požádal jsem polovinu pozvaných, aby přišli ve 15:30 místo ve 2:00.
Fungovalo to
Počasí toho odpoledne nemohlo být lepší. Naši hosté přicházeli na požádání, jedli a pili skromně, utírali si vlastní úniky, plynule přetékali do ložnic a na terasu a užívali si vzájemné společnosti.
Tři hosté přinesli květiny, tři přinesli víno, dva přinesli dcery, z nichž jedna přinesla citrusy ze svého dvorku. Mým jediným úkolem bylo udržovat talíře s jídlem plné a lahve odzátkované; shromážděná společnost si udělala vlastní zábavu.
Poté jsem se zeptal některých svých oblíbených sousedů, proč se všichni objevili. Z pocitu závazku? Nebo zvědavost na náš byt? Nebo vyplnit čas?
Neřekli nic z výše uvedeného; prostě měli rádi Toma a mě. „V našem věku,“ říkali, „nikdo neřeší společenské povinnosti. Prostě spolu rádi vycházíme.'
A v Corona Time?
Vycházet spolu je tajná omáčka života CCRC. Sleduji, jak můj manžel chřadne, když nemůže chodit na lekce cvičení (obzvláště důležité pro pacienty trpící Parkinsonovou chorobou, jako je Tom) a poté obědvat se svými kamarády.
Zdá se, že někteří lidé v této komunitě přikládají kontaktu tak vysokou hodnotu, že se scházejí v altánku na koktejly a klábosí, sedí mnohem blíž než šest stop od sebe. Pro většinu 80letých vdov samozřejmě není připojení na sociální sítě možností.
Až to všechno skončí, nabídnu, že tady všechny naučím používat Skype, Facetime nebo Zoom. Neměli byste riskovat svůj život výměnou za dobrý smích.
Jak se spojujete a zvládáte tuto nelehkou životní situaci? Co vám na živo před pandemií nejvíc chybí? Pojďme si popovídat.
