Jednou z věcí, které stojíme v popředí naší mysli, když můj manžel Tim a já cestujeme po celém světě, je naše bezpečnost. Koneckonců, pokud jste věřili televizi a novinám, už jen vyjít ze svých domovních dveří je plné nebezpečí, natož cestovat po mnoha zemích světa. A přesto jsme po cestě do více než 135 zemí, včetně 34 v Africe, velké části Středního východu, Střední a Jižní Ameriky a téměř všech zemí jihovýchodní Asie, přežili my – i veškerý náš majetek.
Prošli jsme desítky velkých měst v rozvojových zemích a navštívili mnoho z nejchudších zemí světa. Seskokovali jsme padákem, potápěli s nádechem, trekovali jsme ve výšce při teplotách pod nulou, vyšplhali jsme na okraj sopek v jednom z nejžhavějších míst na Zemi a celé dny jsme se plavili na jachtě po otevřeném moři.
Nikdy nás nepřepadli, nikdy nám nic neukradli, a i když jsme občas byli nemocní, ani jeden z nás nebyl ve smrtelném nebezpečí. A přestože některá z našich dobrodružství nám určitě zvedla hladinu adrenalinu, protože bezpečnostní standardy a řidičské dovednosti jsou úplně jiné než ty doma, vypočítaná rizika, která jsme podstoupili, stála 110 % za to, co jsme získali za vzpomínky, které jsme získali. Takže, když se nás lidé ptají, zda je potulný odchod do důchodu bezpečný, rádi odpovíme rázným ano...ale s několika výhradami.
Když přemýšlíme o nebezpečí, nemyslíme jen na násilný zločin. Zaujímáme holistický pohled na naše zdraví a bezpečnost. Kromě potenciálu pro násilí je zde také drobná kriminalita – únosy, kapesní zloději atd. – nehygienické podmínky, přírodní katastrofy, nebezpečné praktiky a občanské nepokoje.
Klíčem k tomu, abychom zůstali v bezpečí po všechny ty roky, je zajistit, abychom si byli a zůstali vědomi úrovně rizika pro každý z těchto aspektů a abychom byli ochotni v případě potřeby změnit své chování. Jsou určité věci, které děláme, bez ohledu na to, kde na světě jsme. A většina z toho není žádná raketová věda.
Například nechodíme po notoricky špatných nebo opuštěných oblastech, zejména v noci. Může to stát pár babek navíc, ale pokud budeme mít pocit, že není bezpečné jít pěšky, vezmeme si taxík zpět do našeho ubytování.
Spoléháme na své instinkty, zda cennosti a důležité dokumenty, jako jsou pasy, uchováváme v našem ubytování, když jdeme ven, nebo je bereme s sebou. Pokud nejsme v místnosti, všechny cennosti, jako jsou počítače, zmizí z dohledu, a pokud je tam trezor, použijeme ho.
Kromě snubního prstenu nosím šperky jen zřídka. A když to udělám, není to nijak zvlášť okázalé nebo drahé a opravdu nestojí za krádež. Kabelku nosím jen zřídka a když to udělám, nikdy to nemá cenu v ní krást. Nosím ho přes tělo a přitisknutý k trupu, na straně nejméně vystavené rušné ulici nebo davu lidí.
Tim a já si vždy hlídáme záda. V oblastech, kde jsou kapsáři a únosci tašek běžné, uchováváme většinu peněz a bankovních karet v pásku na peníze pod oblečením. Pro každodenní hotovost obvykle používám kapsu na krk. Sklouzne mi to dolů a kromě toho, že je mizí z dohledu, mi také brání nechat ho na místě nebo ho ztratit. Tim má v kalhotách kapsu na zip. Nikdy se to nestalo, ale kdyby se nás někdo pokusil okrást, rádi bychom mu odevzdali obsah toho váčku na krk a kapsy, abychom se vyhnuli násilné konfrontaci.
Telefony a fotoaparáty držíme mimo dohled v batohu zajištěném karabinou nebo kapsou, pokud je nepoužíváme, a jsme ve střehu pro každého, kdo se chce v davu dostat příliš blízko. Pokud je kamera v denním batohu Tima, půjdu kousek za ním a čas od času změním směr, abych zmátl každého, kdo uvažuje o tom, že se do toho pustí. Pokud je kamera vysunutá, je vždy kolem jednoho z našich krků nebo přes naše tělo a držíme ji alespoň jednou rukou. Jeden z nás si vždy uvědomuje, kdo je kolem, když ten druhý fotí.
Rádi zajdeme na pár skleniček a nasáváme večerní atmosféru místa, ale nepřeháníme se, pokud nejsme s lidmi, kterým důvěřujeme. Obvykle si bereme jen dostatek hotovosti na noc a kreditní kartu jako zálohu. Pokud tedy nebudeme mít pochybnosti o bezpečnosti našeho ubytování, budeme ve městě ještě opatrnější.
Nejsme paranoidní ohledně bakterií, ale děláme preventivní opatření. Před jídlem si myjeme ruce. Vyhýbejte se vodě z kohoutku a ledu (a salátům), kde existuje možnost kontaminace vodou, a při výběru místa k jídlu využijte naše pozorovací schopnosti. Mám 'toaletní index', který říká, že pokud je koupelna čistá, bude čistá i kuchyně. Ale když to říkáme, milujeme pouliční jídlo a rádi si sedneme s místními za předpokladu, že místo je zaneprázdněné a jídlo se obrací a nezkazí se.
Nemáme rádi zimu, a tak většinou volíme teplejší země nebo cestujeme v létě. Udržování hydratace je pravděpodobně nejdůležitější věcí pro udržení zdraví, takže dbáme na to, abychom měli vždy s sebou láhev s vodou. Nosíme malou lékárničku s hydratačními solemi, léky na žaludeční potíže a VŽDY si uzavřeme cestovní pojištění pro případ, že bychom potřebovali ošetření ve zdravotnickém zařízení.
Když se rozhodujeme, zda nějakou destinaci navštívíme, čteme cestovní rady, ale také sledujeme novinky. Pokud se na nějakém místě objeví varování, pokusíme se kontaktovat lidi, kteří tam právě byli nebo jsou na místě, abychom zjistili, jaká je situace ve skutečnosti. Více než jednou je příčina upozornění obsažena v malé části země a do zbytku je naprosto bezpečné cestovat.
Pokud cestujeme na místo, kde si myslíme, že existuje možnost velké přírodní katastrofy nebo eskalace jiných problémů, zaregistrujeme naši přítomnost v destinaci, přihlásíme se k odběru nouzových výstrah a budeme držet krok se situací ve zprávách. Pokud věci vypadají nebezpečně, změníme trasu a plány. Máme možnost se příští rok vrátit, až budou lepší a hezčí podmínky. Proč riskovat naše zdraví a bezpečnost pouhou krvavou myslí?
Rádi cestujeme sami, protože nám to poskytuje větší flexibilitu, ale většinu času, kdy jsme cestovali v Africe, to bylo se skupinou lidí na pozemním kamionu, kde jsme kempovali a zajišťovali si vlastní stravování. Bezpečnost skupiny, skutečnost, že se nemusíme spoléhat na nebezpečný a nepohodlný systém veřejné dopravy, a větší kontrola nad hygienou našeho jídla daleko převyšuje naši preferenci samostatného cestování.
Ale nejdůležitější ze všeho je naše víra v náš instinkt. Pokud se nám něco nelíbí, vynecháme to. Možná by vše dobře dopadlo. To se nikdy nedozvíme. Ale kdyby se něco stalo, kopli bychom se… nebo ještě hůř.
Po všech těch letech – a mílích – jsme dospěli k závěru, že naprostá většina lidí je upřímná a jsou rádi, že navštěvujete a užíváte si jejich zemi. Pokud cestujeme kolem a bojíme se toho, co se může stát, přijdeme o příliš mnoho neuvěřitelných zážitků a zůstaneme v otázce „co kdyby?“. Upřednostňujeme proto rozumná opatření a kalkulujeme rizika na základě nejlepších možných informací, které můžeme shromáždit. Náš potulný odchod do důchodu byl zatím obrovský. A my bychom neměli život jinak.
