Když byla většina z nás na základní škole, byli jsme vystaveni především klasickým básníkům, jako byli Chaucer a Shakespeare. Přimíchaly se možná nějaké limerickové básně. Zatímco jsme byli nuceni se naučit nazpaměť některé z nejznámějších básní, většina z nás netušila, co ty básně vlastně znamenají.
Jak se poezie změnila
Duben je národním měsícem poezie, což je vhodná doba k diskusi o tom, jak se poezie v průběhu let vyvíjela a jak nám její čtení a psaní může pomoci uzdravit se.
Nejdramatičtější změnou je, že současná poezie se stala přístupnější. Jinými slovy, básně jsou srozumitelnější a slova a významy s námi rezonují.
Současné básně využívají slova, kterým rozumíme, do skutečných pocitů a obrazů, které se vztahují k lidskému stavu. Básníci jsou většinou velmi všímaví a vidí věci, kterých si mnozí z nás nemusí snadno všimnout.
Jako doplnění si pamatuji, jak jsem se zamiloval do poezie Roda McKuena. Jeho práce stručně vyjadřovaly pocity, které jsem měl, ale nebyl jsem schopen jasně vyjádřit.
V 60. letech, kdy jsem se stal teenagerem, byli oblíbení beatoví básníci jako Bob Dylan, Alan Ginsberg, Jack Kerouac a Pete Seger, kteří pokračovali ve vyjadřování situací běžných pro lidskou zkušenost.
Jak poezie léčí
Léčení se často provádí samostatně nebo jako cesta k celistvosti. Jak řekl súfijský básník Rúmí: 'Rána je místo, kam do vás vstupuje světlo.' Jinými slovy, rána je bolest a utrpení, se kterými se setkáváme a které nás staví do kontaktu s naším vnitřním já. To může být zdrojem našeho osvícení.
Poezie nám pomáhá dotknout se zraněné části nás samých. Jak postupujeme v průběhu let, stáváme se plní vzpomínek. Některé vzpomínky mohou být dobré, zatímco jiné mohou být výsledkem ran z minulosti.
Někdy to trvá roky, než se rány zahojí, jindy to trvá celý život, pokud vůbec. Je pravda, že tělo si pamatuje a často si i naše tělo pamatuje minulá traumata. Poezie nám pomáhá dostat se k těmto ranám prostřednictvím slov. To může vést k uzdravení a transformaci.
Básnířka Audre Lorde například začala psát a číst poezii v dětství, aby se vyrovnala s dospíváním v Harlemu jako Afroameričanka dvou rodičů s citovými stěnami mezi nimi a jejich dětmi.
Během svého dětství tajně psala básně do svého deníku a toužila uniknout napětí doma. Psaní a čtení poezie jí pomohlo překonat tyto náročné časy.
Na mnoha úrovních se mnou životní příběh Lorde rezonoval, protože jsme se obě narodily matkám, o kterých jsme cítili, že nás nechtějí a které se zdržely péče o ženy, kterými jsme byly. Byli jsme také básníci a přežili rakovinu prsu.
Poezie a terapie
Často se poezie používá ve spojení s terapií hovorem. Psaní poezie do deníku je mocný způsob, jak proniknout do toho, co se děje uvnitř sebe nebo v podvědomí. Je to také místo k pozorování vnitřní a vnější krajiny.
Zpovědní poezie je na to mocná. Používáním živého jazyka spojujeme intelektuální a emocionální část nás samých.
Když mi bylo něco přes 50 let, vyhledala jsem vedení terapeuta, který mi pomohl vyrovnat se s hlubokou bolestí ze ztráty babičky a domovníka, když mi bylo 10 let. Asi jsem v sobě držel spoustu nevyřešeného smutku.
Kromě toho, že mě to inspirovalo k napsání mých prvních memoárů,Reginina skříň: Hledání tajného deníku mé babičky,inspirovala mě k psaní básní o babičce a o ní. Během mých terapeutických sezení mi je můj terapeut četl nahlas. Bylo silné slyšet můj hlas jiným způsobem.
Jak začít psát báseň
Nikdy není pozdě začít psát poezii. Prvním krokem je nechat jít a nechat život a zážitky, aby se rozvinuly tak, jak se měly odvíjet. Poezie je hlasem duše, takže je důležité mít na paměti, že při psaní poezie se musíte snažit opustit racionální mysl a nechat převzít vjemy a emoce.
Emoce je cítit jako první a slova nebo myšlenky přicházejí během tvorby básně. Platón považoval básníka za prostředek nadpřirozené inspirace.
Pro některé lidi je začátek básně nejtěžší, ale praxe to usnadňuje. Jedním ze způsobů, jak začít, je začít s pocitem nebo obrázkem a vzít to odtud. Poezie je psána ve fragmentech. Každý řádek nebo fragment by měl mít emoci nebo působivý obrázek.
Život nám poskytuje mnoho materiálu, o kterém můžeme psát. Kromě našich vzpomínek, úvah a fantazií může toto bohatství materiálu zahrnovat také knihy nebo články, které jsme četli, a filmy, které jsme sledovali.
Jak obratně prohlásil Robert Frost: „Báseň začíná knedlíkem v krku; nemoc z domova nebo nemoc z lásky. Je to natahování se k vyjádření: snaha najít naplnění…“
Nápad nebo téma básní k nám často přichází, když to nejméně čekáme. Proto je důležité mít vždy po ruce deník a pero.
A konečně, pro psaní poezie je důležité číst hodně poezie. Nejlepší básníci ovládají detaily a jsou ve svém psaní velmi konkrétní. Spíše ukazují, než vyprávějí. Zajistíte-li, že vaše báseň bude vizuální, bude přesvědčivá ke čtení! Šťastné psaní!
Jak často čteš poezii? Kdo jsou vaši oblíbení autoři a proč? Zkoušel jsi psát poezii? Co pro tebe bylo nejlehčí a co nejtěžší? Podělte se prosím o své myšlenky a možná i o nějakou poezii s naší komunitou!
